Jak to vlastně začalo - Podnos.cz

Zcela náhodou se mi dostal do rukou zajímavý článek ze života Vítězslava Nezvala, kde o něm hovořila jeho dlouholetá družka Fáfinka. Najednou jsem si onoho obtloustlého, spíš méně přitažli-vého básníka, tak jak jsme jej znali z obrázků v nudných školních učebnicích, dokázala představit ve zcela jiném světle. Po menším pátrání v dobových materiálech tu najednou vyvstala podoba šaramantní osobnosti, muže, který uměl okouzlovat bez ohledu na nepříliš charismatický zevnějšek.

Pod úhlem tohoto pohledu vzápětí začaly v mé představivosti defilovat i další „čítankoví“ představitelé našeho kulturního života z období české avantgardy. Vždyť to byli muži i ženy žijící nejen svou tvorbou, ale zároveň i bohatým společenským životem, prudkými diskuzemi, zakládáním nejrůznějších spolků a sdružení a zároveň vylučováním pro názorové neshody i milostnými aférami.

Většina vzájemných kontaktů probíhala v kavárnách, kde se nejen horlivě debatovalo, ale i tvořilo, a v podstatě i žilo. V kavárně bylo vždy teplo, na rozdíl od vychladlého pokoje, který měli mladí intelektuálové pronajatý, celý den se dalo prosedět nad sklenici kávy, nebo čaje. Při představě takové prvorepublikové kavárny se mi v duchu promítne pohled na řadu stolků s pohodlnými židlemi, podél stěn s polozavřenými, čalouněnými boxy. Místností decentně šumí polohlasný hovor, rušený pouze občas hlasitějším vyvoláním některého z hostů k telefonnímu aparátu. Tato představa mě zaujala natolik, že jsem si chtěla ověřit, do jaké míry se pražské kavárny naší kulturní avantgardy dvacátých a třicátých let změnily, případně, jestli si dokázaly zachovat ještě něco z původní atmosféry (aspoň tak, jak si ji dokážu dnes představit).

Kavárna – to je tedy v první řadě černá káva, servírovaná na lesklém alpakovém podnosu, samozřejmě i se sklenkou vody a dalšími doplňky dle přání hostů, ale rozhodující je ten elegantně servírovaný typický podnos, podnos, podnos… při malé změně přízvuku: pod nos, takže vlastně abychom byli přesní, je to vlastně “podnos pod nos“ a u toho už zůstalo.

K uskutečnění svého plánu jsem potřebovala pomocnici, zdatnou fotografku. Našla jsem ji ve své dceři Lindě, která s chutí začala spolupracovat. Díky tomuto nápadu jsme se začaly pravidelně scházet a naše schůzky měly vždy milou „pracovní náplň“. Musím zde ještě zmínit, že bez jazykových, odborných a uměleckých korektur mojí maminky Aleny by stránky neměly svojí konečnou podobu.

Kontakt

e-mail: lucka-linda@podnos.cz